Kormoráni jsou kosmopolitní čeledí. Nejbližší příbuzní jsou pravděpodobně anhingy (Anhingidae) (Prum, et al., 2015). Nejstarší kormoráni byli nalezeni ve vrstvách starých až 30 mil. let. Jedná se o největší čeleď veslonohých, počet druhů není ustálen (26-40). Na jižní polokouli se vyskytuje řada alopatrických ostrovních forem. Tradičně se kormoráni dělí na kormorány spíše sladkovodní (Phalacrocoracinae) a spíše mořské (Leucocarboninae). Obě skupiny také odlišují různé znaky kostry a částečně i podobnost DNA (Kennedy, Gray, & Spencer, 2000). Moderní klasifikace založená na analýze mitochondriální i jaderné DNA předpokládá vznik více nových rodů (Leucocarbo, Nannopterum, Gulosus, Phalacrocorax, Urille, Poikilocarbo a Microcarbo), které jsou podpořeny částečně morfologií a rozšířením jednotlivých druhů. Primitivním rodem je zřejmě nový rod Microcarbo, zahrnující např. M. pygmaeus. Původní skupiny Phalacrocoracinae a Leucocarboninae pravděpodobně nejsou monofyletické (Kennedy & Spencer, 2014).
Středně velcí aquatičtí ptáci (45-100 cm, až 4,9 kg). Zbarvení obou pohlaví je velmi podobné, samci jsou větší než samice. Dimorfismus je nejnápadnější u velkého nelétavého Leucocarbo atriceps (Patagonie), kde je samec o 1 kg těžší než samice. Dalším nelétavým kormoránem je Nannopterum harrisi na Galapágách. Tělo je robustní a prodloužené. Štíhlý zobák je laterálně zploštěn, na konci je výrazný „hák“. Většina druhů je tmavá, často s kovovým leskem. Řada druhů jižní polokoule má bílé břicho, podobně jako tučňáci. Dobrým určovacím znakem bývá barva duhovky (např. rod Leucocarbo má duhovku modrou). O pelichání se u většiny druhů prakticky nic neví. Na jaře pelichají pera na hlavě, letky pelichají tradičně v pohnízdním období. Na hlavě jsou holá místa, zbarvení je různé. Mají hrdelní vak s různou funkcí – termoregulace, přenášení ryb. V předhnízdním období se holá kůže sytě zabarvuje. Na hlavě jsou vlasová pera. Mláďata jsou většinou zbarvena dohněda se světlejší spodinou. Křídla jsou poměrně krátká, ocas je klínovitý. Nohy jsou posunuty dozadu, pohyb na souši je velmi neohrabaný. Některé druhy umí sedět na větvi nebo na drátech elektrického vedení. Glandula uropygii je sice přítomna, opeření však díky struktuře dovoluje udržet vodu. Před potopením získávají na váze pouhou absorpcí vody do opeření. Poblíž kůže je izolační vrstva vzduchu, která slouží k termoregulaci. Při vynoření část vody steče po peří a zbytek vody rychle vyschne díky této izolační vrstvě (obrana před nachlazením). Navíc si suší pera s roztaženými křídly. Kosti nejsou příliš pneumatizovány, některé mořské druhy před potopením polykají oblázky. Totipalmátní noha je určena především k potápění. Pod vodou vydrží až 4 minuty, ale průměrně 20-40 sec. Mořské druhy mohou dosáhnout značných hloubek, Urille pelagicus (Aleuty) až 50 m. V rámci veslonohých jsou nejvíce aquatičtí, nejsou tak vázáni na sladké vody jako anhingy. Většinou obývají pobřežní vody. Živí se převážně rybami, L. nivalis (oceánické ostrovy v subantarktickém pásu) loví hlavně mořské mnohoštětinatce. Nestrávené zbytky vyvrhují v podobě vývržků. Někdy kradou kořist terejům (Sulidae). U některých druhů (P. rufescens, P. niger) se vyvinul kooperativní lov ryb ve „vějíři“ jedinců.
Velikost hnízdních kolonií záleží na mnoha faktorech (potravní nabídka, nabídka vhodných hnízdišť apod.). Někdy spolu současně hnízdí více druhů kormoránů, nebo dokonce jiných ptáků (Sulidae, Laridae atd.). Mořské druhy hnízdí na skalnatých ostrovech, jiné druhy hnízdí na stromech, budovách apod. Pokud jsou hnízda umístěna na stromech, je vegetace pod nimi zničena výkaly mláďat. Hnízdní cyklus je poměrně dlouhý, směrem od rovníku se zkracuje. V tropickém pásu není hnízdění sezónní. V průběhu námluv samci „bublají“ a exponují bílá pole na těle. Námluvy končí tím, že samice přisedne k samci. Kormoráni jsou monogamní, ale svazek většinou není stálý a každý rok vznikají nové svazky. Materiál na hnízdo nosí většinou samec, samice jej pak zabuduje do hnízda. Hnízdo může ale být jen mělký důlek v písku (P. nigrogularis). Kopulace probíhá na hnízdě. Samice snáší nejčastěji 2 vejce (maximum 6-7 vajec), inkubace trvá 22-35 dní. Sedí obě pohlaví. Mláďata se líhnou holá a tmavá. Líhnutí je asynchronní, menší mládě často nepřežije. Vzletnosti mláďata dosahují v 50. až 70. dni života. Pak se mláďata sdružují do školek, hlavně u druhů hnízdících na zemi. Dále jsou mláďata krmena jen samci a samice tak často mohou zahnízdit dvakrát do roka. Pohlavní dospělosti dosahují v 18. měsíci.

Hlavní znaky: Velcí, často silní vodní ptáci (45 až 100 cm, 0,9 až 4,9 kg) s dlouhým a na konci hákovitým zobákem. Krk a ocas dlouhé. Nohy krátké, posazené dozadu, velká chodidla. Dobří plavci, plavou i pod vodou. Častá je chocholka z per. Rozpětí 80 až 160 cm. Jeden druh nelétavý. Peří černé, bílé, šedé nebo hnědé; u severních druhů tmavší. Suší peří širokým roztažením křídel. Rozšíření: WP, EP, AF, OR, AU, NA, NT; vzácně ve vyšších zeměpisných šířkách, na pobřežích a kolem mokřadů. Severní druhy táhnou. Hnízdní biologie: Koloniální, velká hnízda z rostlinného materiálu. Samec sbírá materiál, samice staví hnízda na stromech nebo na skalách. Vejce: 1 až 7, křídově bílá. Sezení se účastní oba partneři 22 až 35 dnů: 1 hnízdění. Nidikolní mláďata jsou vzletná za 50 až 70 dnů. Potrava: Ryby, obojživelníci a bezobratlí; lov pod hladinou.

kormorán dlouhoocasý (Phalacrocorax africanus)

kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis)

kormorán modrooký (Phalacrocorax atriceps)

kormorán ušatý (Phalacrocorax auritus)

kormorán guánový (Phalacrocorax bougainvillii)

kormorán antarktický (Phalacrocorax bransfieldensis)

kormorán campbellský (Phalacrocorax campbelli)

kormorán jihoafrický (Phalacrocorax capensis)

kormorán japonský (Phalacrocorax capillatus)

kormorán velký (Phalacrocorax carbo)

kormorán bradavičnatý (Phalacrocorax carunculatus)

kormorán aucklandský (Phalacrocorax colensoi)

kormorán černý (Phalacrocorax coronatus)

kormorán žlutonohý (Phalacrocorax featherstoni)

kormorán tasmánský (Phalacrocorax fuscescens)

kormorán indomalajský (Phalacrocorax fuscicollis)

kormorán rudonohý (Phalacrocorax gaimardi)

kormorán jižní (Phalacrocorax georgianus)

kormorán galapážský (Phalacrocorax harrisi)

kormorán Stewartův (Phalacrocorax chalconotus)

kormorán běloprsý (Phalacrocorax lucidus)

kormorán skalní (Phalacrocorax magellanicus)

kormorán crozetský (Phalacrocorax melanogenis)

kormorán černobílý (Phalacrocorax melanoleucos)

kormorán pobřežní (Phalacrocorax neglectus)

kormorán menší (Phalacrocorax niger)

kormorán arabský (Phalacrocorax nigrogularis)

kormorán heardský (Phalacrocorax nivalis)

kormorán subtropický (Phalacrocorax olivaceus)

kormorán chathamský (Phalacrocorax onslowi)

kormorán mořský (Phalacrocorax pelagicus)

kormorán západní (Phalacrocorax penicillatus)

kormorán novozélandský (Phalacrocorax punctatus)

kormorán macguarijský (Phalacrocorax purpurascens)

kormorán malý (Phalacrocorax pygmeus)

kormorán bounstský (Phalacrocorax ranfurlyi)

kormorán australský (Phalacrocorax sulcirostris)

kormorán červenolící (Phalacrocorax urile)

kormorán pestrý (Phalacrocorax varius)

kormorán karguelenský (Phalacrocorax verrucosus)