Obývají subsaharskou Afriku. Nejstarší fosilní záznamy pocházejí z oligocénu Egypta, Bavorska a Francie. Jejich zařazení ke kukačkám bylo donedávna diskutabilní, v podstatě se opíralo pouze o sdílenou zygodaktilní nohu. Další morfologické aspekty tuto příbuznost nepodporovaly. V průběhu let byli turakové řazeni k mnoha skupinám, například k bažantům (Phasianidae), holubům (Columbidae), strakapoudům (Picidae), trogonům (Trogonidae), papouškům (Psittacidae), myšákům (Coliidae) a mandelíkům (Coraciidae) (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1997). Podle DNA hybridizace se od kukaček oddělili již na konci křídy (100 mil. let) (Sibley & Ahlquist, 1990). Čeleď je členěna do tří podčeledí, nejprimitivnějším rodem je pravděpodobně rod Corythaeola (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1997):
(1) Corythaeolinae, lesní a velcí (Corythaeola),
(2) Musophaginae, převážně lesní a středně velcí (Tauraco, Ruwenzorornis, Musophaga),
(3) Criniferinae, savanové středně velké druhy (Corythaixoides, Crinifer).
Jsou to velcí až středně velcí ptáci (40-75 cm). Pera na hlavě a na krku často postrádájí hamuli. Alula se skládá minimálně z pěti per (ostatní ptáci mají 4). Skoro všechny druhy mají vztyčitelnou chocholku. Zobák je silný a zahnutý, zbarvení obou pohlaví je podobné. Let je nemotorný, létají velmi neochotně. Zygodaktilní noha je adaptací pro šplhání ve vegetaci. Noha není pravá zygodaktilní, ale s vratiprstem. V opeření je barvivo turacin a turakoverdin, unikátní v rámci celé ptačí říše. Díky němu je zbarvení těla velice pestré a nápadné. U jednotlivých druhů obvykle turacin nahrazuje turakoverdin. Turakoverdin se nikdy nevyskytuje v křídle, s výjimkou rodu Corythaeola. Zbarvení těla je většinou kovově lesklé, primitivní druhy jsou zelené. Criniferinae jsou nenápadní, většinou jsou šedě zbarveni. Nad zobákem je u rodu Musophaga pestře zbarvený rohovinový plát. Nozdry mohou být různé, u některých druhů jsou opeřené. Pelichání ručních letek je nepravidelné, probíhá v průběhu celého roku. Jsou arboreální, kromě Criniferinae, kteří obývají otevřené biotopy. Jsou gregaričtí, většinou pobývají ve skupinách. Rody Tauraco a Corythaeola ke komunikaci využívají chóry jedinců během soumraku a svítání. Jsou teritoriální, obzvláště v hnízdním období. Většina druhů rodu Tauraco je alopatrických. Živí se rostlinnou potravou, nejčastěji bobulemi. Někdy také žerou hmyz. Rod Corythaeola žere převážně listy.
Hnízdí solitérně, jsou většinou monogamní. Criniferinae mají „helpers“ z předchozích hnízdění. Námluvy probíhají za zvukových projevů. Hnízdo staví oba partneři, bývá na stromě (připomíná hnízdo hrdličky). Inkubují obě pohlaví, doba inkubace trvá 24-34 dní. Savanové druhy snáší 3 vejce, lesní pouze dvě. Mláďata jsou opeřená a nidikolní, u některých druhů mají volné drápky v křídlech. Oči mají po vylíhnutí již otevřené. Rodiče krmí mláďata vyvrhováním potravy z volete a odnášejí trus mláďat. Mláďata hnízdo opouští ještě před dosažením vzletností, ve 3-4 týdnech.

turako velký (Corythaeola cristata)

spárák šedý (Corythaixoides concolor)

spárák bělobřichý (Corythaixoides leucogaster)

spárák hnědý (Crinifer piscator)

spárák žíhaný (Crinifer zonurus)

banánovec chocholatý (Musophaga rossae)

banánovec obecný (Musophaga violacea)

turako horský (Ruwenzorornis johnstoni)

turako Bannermanův (Tauraco bannermani)

turako přilbový (Tauraco corythaix)

turako červenokorunkatý (Tauraco erythrolophus)

turako Fischerův (Tauraco fischeri)

turako Hartlaubův (Tauraco Hartlaubi)

turako bělokorunkatý (Tauraco leucolophus)

turako bělolící (Tauraco leucotis)

turako Livingstonův (Tauraco livingstonii)

turako žlutozobý (Tauraco macrorhynchus)

turako chocholatý (Tauraco persa)

turako leskohlavý (Tauraco porphyreolophus)

turako světlehlavý (Tauraco ruspolii)

turako Schalowův (Tauraco schalowi)

turako černozobý (Tauraco schuetti)

spárák naholící (Corythaixoides personata)